Potkal jsem dno své duše

Jeho tvář znáte z televizní obrazovky. V dětství se chtěl stát lékařem, ale jeho osudem se stalo cestování. Podnikl přes 40 expedic do 70 zemí světa. Natočil okolo 60 dokumentárních filmů, jeho cestopisy Cuba libre či Sloni žijí do sta let se staly bestsellery. Čas si na nás tentokrát našel moderátor, cestovatel a režisér dokumentárních filmů Petr Horký.

fotogalerie

Veřejnosti jste známý jako televizní moderátor, režisér, dokumentarista, cestovatel. Ale vím o Vás, že jako dítě jste chtěl být lékařem. Co Vás od studia medicíny odradilo?

Jako malý kluk jsem chtěl být doktor, to je pravda. Moc se mi líbila představa, že budu léčit lidi. Dokonce jsem šel studovat to nejtěžší gymnázium, které mne nejlíp připraví na zkoušky. Měl jsem tam výborný prospěch, ale také poměrně velké spory s paní chemikářkou. Tak se stalo, že když jsem si šel pro vysvědčení, měl jsem dvě dvojky a jednu trojku, o které jsem vůbec nevěděl - z chemie. A já jsem si tehdy myslel, že když má někdo na vysvědčení trojku (první a jedinou v mém životě), tak se nemůže na medicínu už nikdy dostat. Během prázdnin jsem se srovnával se zjištěním, že nemohu být lékařem, můj sen se rozplynul. Po prázdninách jsem s kamarádem založil kapelu, začali jsme hrát a rozhodl jsem se, že bych se zkusil přihlásit na JAMU. A bylo rozdáno. Z této zkušenosti jsem si odnesl dvě důležitá poučení. Že je velmi důležité mít při rozhodování dostatek informací - kdybych si tehdy zjistil souvislosti, věděl bych, že u přijímaček je nějaká trojka naprosto nepodstatná. A druhé poučení - když mi chtěl v životě někdo ublížit, vždy mne posunul někam dál.

A proč jste si pak vybral speciální pedagogiku?

Na JAMU jsem se dostal do užšího výběru, ale do ročníku jsem se nedostal. Přihlásil jsem se na pedagogickou fakultu na angličtinu a občanskou výchovu (bylo to už po revoluci). Věděl jsem, že angličtina je budoucnost a občanku učili elitní profesoři, lidé, kteří za minulého režimu museli odejít do zahraničí a po revoluci se na Masarykovu univerzitu vraceli. V průběhu studia jsem začal pracovat v České televizi, kde jsem moderoval dětské pořady, živě vysílané studio Oáza a Hip hap hop - a tím pádem jsem se dostal do kontaktu s dětmi, televizí a audiovizuální formou komunikace. A to je věc, která mne provází celým životem - komunikace jako taková a audiovizuální komunikace je alfou a omegou mého profesního i osobního života. I proto jsem si přidal speciální pedagogiku, protože mne zajímalo mimoškolní působení na mládež a lidi vůbec.

Kdy jste v sobě odhalil cestovatelskou vášeň?

Cestování mne bavilo odmalička. Máme to v rodině, můj táta byl horolezec a měl sen, že bude námořník, v Polsku chtěl studovat kapitánskou školu. Pamatuji si, že jsem jako malý kluk viděl fotku, kde byl nějaký můj prapradědeček jako Tatar, vystříhaný dohola s copem, v dlouhém hábitu. Tak mne zajímalo, jestli mám krev nomádů a kočovníků. Dokonce jsem se přihlásil do projektu National Geografic, kde jsou schopni vystopovat i tisíce let dozadu, odkud člověk pochází. Poslal jsem jim vzorek DNA a podle výsledků jsem skutečně říznutý Tatary. Takže cestování mám v genech. Jakmile padla železná opona, tak jako někdo věděl, že bude podnikat, já jsem věděl, že budu cestovat.

Jaký byl Váš první nezapomenutelný zážitek?

Jednoznačně Mongolsko. Od té doby jsem tam byl znovu, je to nádherná země, Mongolové jsou úžasní lidé, Mongolky krásné ženy a hlavně příroda je tam neuvěřitelně nádherná. Poušť Gobi, to je něco. Mongolsko, to byl obrovský zážitek na celý život. A určitě tam zase pojedu.

A vrcholný zážitek vůbec?

Mám rád Grónsko, Maledivy a Srílanku. Zlomem ale byla určitě expedice na Severní pól, byl to jeden ze zásadních zážitků. První velká polární výprava.

Kdy jste se rozhodl stát se profesionálním cestovatelem?

Byl to rok 2000, když jsem si řekl, že moderovat na plný úvazek v tu chvíli nechci. Mým cílem bylo točit, stát se režisérem a dělat dokumentární filmy. A od roku 2001 jsem skutečně začal mít cestovatelskou a hlavně režisérskou práci.

Jaký byl impulz k definitivnímu rozhodnutí skončit s moderováním?

V době, kdy jsem moderoval Studio 6, jsme si sami dělali dramaturgii, takže jsem se vlastně zásadní měrou podílel na tvorbě scénáře. Koho jsem si chtěl pozvat, toho jsem pozval. Najednou jsem ale zjistil, že jsem ve fázi, kdy všechny zajímavé lidi v téhle zemi v podstatě znám, ale za mnou nic tak světoborného nestojí. Řekl jsem si, že mám spoustu plánů a snů z dětství a že je zkusím uskutečnit. Jindy v životě už k tomu nemusí být příležitost. Jakkoliv mám moderování rád, jako jediná životní náplň mi nestačilo. Toužil jsem vidět svět, točit filmy a komunikovat se světem, s lidmi na všech kontinentech. Tak jsem začal cestovat, s Mirkem Náplavou jsme založili sdružení Camera Incognita a začal jsem točit filmy. V roce 2003 jsem založil filmovou společnost Piranhafilm a začali jsme psát knížky.
Nastal nádherný posun - když jsem byl moderátor, byl jsem daleko slavnější než teď. Zastavovali mne lidi, dával jsem podpisy. V pětadvaceti letech jsem si to moc užíval, ale bylo to tak, že lidi znali jen mou tvář a hlas. Teď je to jinak - tak slavný vůbec nejsem, na ulici mne lidi málokdy zastaví, ale když už se s někým dám do řeči, máme si o čem povídat. Znají třeba některou mou knížku, film a máme okamžitě společné téma. Je moc příjemné mít takovou tu malou cestovatelskou slávičku, jako mám já.

Dá se uživit jako cestovatel?

Jsem režisér. Člověk si musí najít, co je v dnešním obchodním světě schopen nabídnout. Nevystačí vyžít jen tím, že jsem cestovatel. Cestovatel dnes už není v pravém slova smyslu profese, cestovatelé jsme vlastně všichni. Pro mě to je o komunikaci, o tom vidět události na vlastní oči, zaznamenat zajímavé věci, zažívat příběhy a pak je nabízet dál. Dneska už nikoho nezajímá, abych vyprávěl, jak vypadá Peru. Stačí se podívat na internet. Ale lidi může zajímat, jak např. žijí lidi na jezeře Titicaca, co dělají malá děcka, jak se balí holky, jaká jsou tam pravidla soužití. A důležitá je hloubka a soustavnost práce – za jednu cestu se materiál pro dobrý film ani knihu neposbírá. Sedm let jsme jezdili na Maledivy. Kdybychom točili filmy o tom, jaké jsou turistické rezorty, tak to nikoho nezaujme. Dostali jsme se ale na zakázané ostrovy, kde jsme objevili potopené lodě. Točili jsme např. s tamním starostou, šéfem ostrova, který měl několik manželek a popisoval nám, jaké to je. Jedna manželka bydlí v hlavním městě, druhou má na vesnici a holky spolu výborně vychází. Musí ale dodržovat zásadní pravidlo: nebudou se bavit o něm! Toto přece zajímá všechny.

Jak dlouhou dobu trávíte v zemi, o které chcete točit?

Když se vezme film jako téma, tak tam opravdu jezdíme několik let. Např. na Kubu jsme při přípravě dokumentu Cuba libre jezdili pět let a dohromady jsme tam strávili půl roku. Teď doděláváme knížku a film Albánie, kráska se špatnou pověstí a jezdíme tam už šestý rok. Aby člověk ty příběhy získal, musí jezdit víckrát.

Co Vám přinesla expedice na Severní pól?

Setkání sám se sebou. Cestovatel Olan Bubák říká, že v poláru potkává dno své duše. Zní to moc hezky a tak nějak to je. Jsem rád, že žiji v Čechách. Tady v Evropě se mi žije krásně - ale moc rychle, moje duše mi (řečeno s americkými indiány) nestačí. Když vyrazím na pochod Grónskem nebo na Severní pól, tak mne ta moje duše doběhne. Stává se to asi spoustě lidem. Je tolik povinností a možností, spoustu zážitků, které člověk nemá šanci doběhnout. Na cestách se ty věci z hlavy vynoří a vrací zpět. Během pochodu polárním prostředím mi mozek běží na volnoběh. Právě při této cestě jsem se taky vyrovnal se spoustou různých křivd, které si v životě neseme. Získal jsem jiný úhel pohledu. Hezky se vám srovnají některé hodnoty. Na cestě na Severní pól jsem se mimo jiné taky rozhodl, že chci mít se svou tehdejší přítelkyní, současnou manželkou, dítě (v poušti Gobi ve mně pro změnu uzrála myšlenka manželství).

Takže manželka musí být vlastně šťastná, že podnikáte tyhle expedice.

To se musíte zeptat jí, ale věřím, že ano.

Pro Vaši ženu asi není úplně snadné žít s cestovatelem, který nebývá dlouhou dobu doma...

Ono je módní tvrdit, že mít cestovatele je blbé. Ale prosím vás, kolik ženských by dalo nevím co za to, kdyby ten její alespoň na měsíc vypadnul. Je to pěkné v tom, že se pak na sebe moc těšíme. Myslím, že spoustě lidem chybí ve vztahu těšení se na sebe, protože nemají kdy. Tím, že já odjedu (a nejezdím vždy na dlouho, někdy je to třeba i na týden), máme možnost si „vyvětrat“. Ale respektuji, že to je můj pohled na soužití. Někteří lidé se třeba zase chtějí potkávat každý den a jsou šťastní, což život se mnou nenabízí.

A jste s manželkou v kontaktu během expedice, např. na Severním pólu?

Máme dohodu, že o cestě vyprávím, až když se vrátím. Dopředu neříkám, co tam hrozí. Ale mám satelitní telefon a telefonujeme si. Když pak přijedu zpátky, tak stejně povídám jen o něčem, to nejdrsnější si nechávám pro sebe :-)

Píšete si deník?

Denně. Když jsme byli s legendárním Miroslavem Zikmundem na cestách spolu, platilo pravidlo, že se nejde spát, dokud se nedopíše deník. Co se nenapíše hned, to se zapomene. Nikdy nic nejde odložit. Co teď neudělám, už se nikdy nestane. Zmizí hlavně emoční náboj. Emoční rozměr deníků je velmi důležitý a to tam za dva dny už nedostanete.

Dostal jste se někdy do stavu naprostého vyčerpání?

To naštěstí ne. Hodně nadoraz to bylo při poslední etapě Grónska. Už nebylo možné nikde stanovat, tak jsme 27 hodin neustále šli obtížným terénem, překonávali trhliny, brodili se ledovcovou vodou. Ale na dno jsem si zatím ještě nesáhl. Správná expedice je taková, kde se nic takového neodehraje. Na jednu stranu nejslavnější historky jsou ty, kde se umírá. Ale když někdo umře, znamená to, že někdo něco zvoral.

Cestujete také po Čechách?

V dětství jsem toho doma procestoval spoustu. Na základce jsem měl prochozený Slovenský ráj, Beskydy, jižní Čechy, okolí Brna. Byl jsem aktivní tramp, spával jsem pod širákem, vařil si z jehličí čaj a žvýkal tvrdé kusy smůly. Dnes po Čechách vyrážím už s rodinou autem někam do kempu nebo do hotelu. Až tam pak vezmeme batoh a vyrazíme na túru. Co se týče filmů, o České republice jsem udělal dva – na festivalech oceněný dokument Česká republika, země divoké přírody - to je taková moje poklona ČR - a Česku byl věnován také jeden díl cyklu Bonbónky světa. Šlo mi o to, že často přemýšlíme, jaké je to v Africe nebo Asii. Ale stojí za to uvědomit si, že to, co máme my, je taky výjimečné. Když k nám jede nějaký Afričan, tak je to pro něj velké dobrodružství, jsme pro něj exotika!
Pamatuji si, jak jsem na Maledivách jel na loďce s kameramanem Petrem Klírem a místním domorodcem, který směřoval k neobydlenému ostrovu, kde jsme chtěli točit. A Petr říkal, ať domorodci přeložím, jaká je to nádhera, ráj. A Maledivec řekl, že je to hrozný, furt jen samý moře a korálové ostrovy, všechno na jedno brdo :-)

Znají ve světě Českou republiku? Na takových Maledivách asi určitě nemají ani tušení…

Ale ano, divila byste se! Hodně znají ještě Československo, znají fotbalisty a Havla. Nicméně to je asi tak všechno. Pak jsou místa, kde znají Semtex a české pušky. To všechno dohromady jsou asi nejslavnější atributy naší země. Občas někde znají pivo, někde sklo. Ale na druhou stranu je naprosto legitimní ČR neznat. Kolik Čechů by vědělo, kde přesně leží stát Oregon nebo Washington?

Po dlouhých letech jste se vrátil do České televize, nyní moderujete páteční Televizní akademii, téma Planeta země.

Ano, vyhrál jsem konkurz. Je to velmi příjemné, po osmi letech jsem se vrátil k moderování a moc mne to baví. Naopak přemýšlím, že se porozhlédnu ještě po dalších konkurzech a zkusím štěstí.

Máte možnost se podílet na výběru témat?

Ano, na drtivé většině se dohodnu s dramaturgyní pořadu Bárou Čechovou. Jsem rád, že můžeme zvát zajímavé lidi, kteří mají co říci.

Není to divný pocit najednou být tak dlouho doma? Nemáte chuť zase někam vyrazit?

Trochu ano, sakra, až moc! V červnu jsem měl být na Aljašce, což jsem vzhledem k práci s velkou lítostí musel zrušit, ale už mne pálí půda pod nohama. Na září mám naplánované natáčení na Srílance, kde máme s Vaškem Šilhou projekt Leopard man - o chlapíkovi, který žije mezi leopardy v divočině. Měla by z toho vzniknout knížka a film, a nejen v češtině. Mám hlavu plnou plánů. Jsem těhotný svými plány, jak říká Messner :-)

Vím, že nerad dopředu mluvíte o svých cestovatelských plánech. Plánujete letos nějaké projekty s Piranhafilmem?

Určitě ano, plánů je hodně a moje společnost vede několik projektů. Hlavně jsem se začal věnovat velkému trendu současnosti – audiovizuální komunikaci. Jedním krátkým klipem se toho dá sdělit tisíckrát víc, než padesátistránkovým elaborátem. Školím mediální komunikaci. Ale pozor -školím lidi, kteří chtějí rozumět médiím, ale zásadně ne politiky. Pokračujeme v projektu Babylon. Jedná se o projekt seminářů, dílen a školení, která se zabývají zlepšováním komunikace mezi lékaři a pacienty. Připravujeme 11 dílů seriálu Teleapatyka, což jsou „doktorské“ populárně naučné filmy. Dále jsou to audiovizuální programy pro česká muzea - tahle práce mne velmi baví, spolupracovali jsme mimo jiné s Národním muzeem či Národním památníkem Vítkov. S Mirkem Náplavou dokončujeme knížku a film o Albánii, vyjdou asi v září. A náš realizační tým připravuje už 11. ročník cestovatelského festivalu Worldfilm, který probíhá v českých i slovenských městech. Chtěl bych pozvat všechny amatérské filmaře-cestovatele, ať přihlásí do soutěže svůj film. Spousta „amatérů“ má totiž doma mnohem lepší filmy než kdejaký „profesionál“. O festivalu se více dozvíte na www.piranhafilm.cz.